ZNEUŽÍVÁNÍ V DĚTSTVÍ – nemohu najít partnera, takovýho jaký chci

Přichází za mnou slečna, která má problém s tím, že ji nechtějí muži. Chtěla by rodinu, ale už nějakou dobu mají o ní zájem jiní, než by chtěla.

Ti muži jsou pravej opak toho co chci. Já nevím, možná kdybych vážila o deset kilo míň, tak bych se líbila těm, který chci já. Nemyslím si, že bych byla ošklivá. (Ano opravdu není ošklivá, jen má par kil navíc, ale ani to mi nepřijde, že by měl být problém) Asi bych vám měla něco říci, mám pocit, že to stejně vyleze na povrch. V dětství, až do nějakých 13 let mého věku, jsem byla zneužívaná dědou.“

V tu chvíli jsem věděla, že pokud toto zpracujeme, tak se jí výrazně uleví. Nějak jsem i tušila, že se to toho týká. A ptám se jí, zda ti muži, které odmítá jí nepřipomínají dědu nějak. Chvíli přemýšlela a řekla. „ Nepřemýšlela jsem tak o tom, ale když to vemu zpětně, tak ano, jsou tam rysy. Vidíte a to myslíte, že mne až tak ovlivňuje? Já myslela, že je to spíš za mnou. Samozřejmě když si na dědu vzpomenu, mám pocity, jak mi to mohl dělat a není mi z toho dobře, ale že až tak…?“

Klientka sama uznala, že by bylo dobré to zpracovat a že se toho nebojí, že jsem vlastně cizí člověk, s kterým o tom může mluvit. Jinak to nikdo neví, byla by to hanba. „Ano, jsem odhodlaná to vyřešit, ale nevěřím tomu, že by mi to někdy bylo úplně lhostejný.“

Věděla jsem, že toto sezení bude delší a předpokládala jsem postuláty.

Klientku jsem rovnou navedla, aby šla k události, kde jí děda obtěžoval.

Je mi 10 let, trvá to tady 20 minut, a sedím u stolu, píšu úkol do školy, mám jít k posteli, já vím, co mne čeká, jdu, ležím, necítím nic, sahá na mne, ale bojí se, aby mne neublížil, aby to nebylo poznat, cítím dole, v rozkroku tíhu, otvírají se dveře, nebylo nic slyšet, babička je ve dveřích, rychle se posadíme. Ona jen, je v šoku, zavírá dveře a odchází. Děda za ní běží. Mám strach, tohle se nesmí nikdo dovědět, to by byla ostuda pro celou rodinu, nevím co mám myslet, snad nejsem těhotná, nevim co k tomu stačí. Potichu jdu na chodbu a slyším jejich rozhovor. Říká mu, že tohle nesmí dělat, to se nesmí!!! On jí říká, ať se do toho neplete, ať je ticho. Zjišťuju, že tohle není správný.

Je mi 13, babička umřela, jsme sami v obýváku, ptá se mne, co budeme dělat, chce se mě dotýkat, já nechci, on mě má prej rád, bojim se, když mu řeknu, že to nechci, co se stane. (brečí) vidím ty ruce, cítím vzrušení, nesmí to dělat, tohle nemůžu dělat s dědou, vysmeknu se mu, utíkám pryč, tohle bylo naposled. Mě se to hlavně nemělo líbit, cítím vinu. Stydím se, nemůžu o tom mluvit, už se to nesmí stát, nedovolim to.

Je mi 18 let, jsem ve vaně, teče horka voda, mám chuť se mstít, napadá mne, když o tom nemůžu mluvit, že narafičím svoji smrt tak, aby to padlo na něj, takhle bude pykat a nikdo se nedoví co se dělo. No neudělám to. Cítím hněv na hrudi a dole vzrušení. Mám partnera, nespíme spolu, děda se mi směje, protože nedorazil na správnou adresu, je v jiným městě, nejdeme do kina, jdu si lehnout, slyším kroky za dveřmi. Děda přišel a ptá se mne, zda se může koukat na to jak se svlíkám, samozřejmě že ne.

Další průchody:

Jsou mi 3 roky, nevmímám to nijak zvlášť, říká mi, že jsem hezká holčička, posadí mne na klín, hladí mi ručičku, a nohu a tam. Necítím nic, jako vím, že to je dotek, ale je to stejný jako na jinde.

Jsou mi 4 roky, jsme u nich, babička šije, dostala jsem sukýnku, vystrkuju zadek, babička říká, že to nemám dělat,

Je mi 5 let, jsem u nich, hrajeme karty, babička věsí prádlo, jsme sami, máme čas prej, prej kdo 3x vyhraje, ten si může něco prát, jsem na řadě s přáním.Nevim co si přát, tak si prej bude přát za mne, můžu si vybrat, nemůžu to říci, nejde to.(klientku jsem netrápila.. párkrát to prošla, aniž by mi to musela říci, pak to ale už řekla i mne nahlas, věděla jsem, že je tam něco hodně citlivého a chtělo to čas.)mám si vybrat, jestli chci jazykem nebo prstem. Vybrala jsem si jazykem. Vidím hlavu mezi svými koleny, aspoň mu nevidím do obličeje, nic zvláštního necítím. Lehtá mne to. Divím se, že ho to baví. Teď klaply dveře, rychle se oblíkáme. Netrvá to dlouho, nikdy to netrvá dlouho.Natahuje mi punčocháče. Říká, že je to naše tajemství, že by to nikdo nepochopil, že jsem malá, ale že to tak doopravdy není, že to oni si myslí. Dělá mi dobře, že mne nebere jako malou, cítím se důležitá, hm tady chápu, proč jsem to přijala. Já se díky tomu co říká cítím důležitá, a je to projev toho, že nejsem malá. Prej to dělá pro mne, přišla teď babička, jestli pořád hrajeme karty, ona nic nepoznala, cítím se dobře, důležitě.

Je mi 7, jdeme do garáže vyrábět košíčky, chci vyrábět košíčky. Otvírá vrata, vidím ponk, otvírá auto, mám si tam vlízt, ja myslela, že budeme vyrábět košíčky, jsem namačkaná v autě, sahá na mne, chce abych sahala na něj, proč bych mu na něj sahala, nechci to, něco z něj vyteče, je nespokojenej, bere nějakej hadr do ruky, fuujj, proč je tak protivnej, nespokojenej, nerozumím tomu, to mne mrzí, to nechci, proč nejdeme dělat košíčky, vracíme se.

Je mi 10, jsem u stolu píšu úkol, jdu k němu, nejde mi jít dál, jdu k němu, stojim před nim, teď ležím, dotýká se mne, babička, mám strach, že jsem těhotná, slyším ten rozhovor, chápu, že tohle nesmí, jsem zmatená. Myslim jen na to, že tohle se nesmí nikdo dovědět, nikdy. Vím to s jistotou, máma by byla naštvaná na mne, celou rodinu bych zostudila, nikdo se to nesmí dovědět.

Teď jsem dole u počítače, chce se mazlit, prej mi dá dvacku, cítím znechucení, nejdu k němu.

Babička umřela, je mi 13, jsme v obýváku, dotýká se mne, cítím vzrušení, tohle se nesmí, ne s dědou. Je mi hrozně, cítím se vina, mám to na hrudi, utíkám pryč, už to nedovolim.

Jsem ve vaně, chci se pomstít, vymýšlím scénář, neudělám to.

Přítel nepřijel, jdu spát, děda je za dveřmi, chce se koukat jak se svlíkám, nedovolim to. Chci zavolat tátovi, ale jak mu to vysvětlím. Nemůžu mu o tom říci, vím, že by pro mne přijel, ale musela bych říci proč. To nemůžu.

Teď se mi vybavuje, dorazila jsem k rodičům a dovídám se, že přijela sestřenice, mámě říká, že ji děda zneužíval, máma se mne ptá, zda to dělal i mne. Mlčím, poznala to, nakonec jsem jí to řekla. Ulevilo se mi, opravdu se mi ulevilo, že jsem to řekla. Táta je naštvanej, jede mi pro věci k dědovi, už tam nebudu.

Teď jsem o pár let později, je mi 26 let, jsem v cizině, dovídám se sms, že děda zemřel, nic to se mnou neděla, nemám žádný pocity.

Závěr po sezení: Cítím se volněji, je to dobrý, neřekla bych, že je to vůbec možný. Třeba teď i zhubnu, je mi jasný, že jsem to tím zabalovala.

Událost jako celek, kterej se objevoval postupně jsme procházeli tak dlouho, dokud klientce ve všech směrech nebylo dobře. Regrese i přes to, že s ní šla dobře trvala 5h. To jsem věděla, že takovou věc, budeme zpracovávat déle. Jí to nepřišlo.. řekla, že má pocit, že to byly třeba dvě hodiny. Samozřejmě jsem věděla, že jen těchto 8 částí není jediných v jejím životě, ale byly pro ni nakonec nejzásadnější. Navedla jsem jí i na to, aby si to uvědomila. Říkala, že se to opakuje vlastně, že si je toho vědoma, ale že se jí to nevybavuje. Nakonec i slečna dokázala o všem mluvit, aniž by jí to nějak vadilo a dovolila mi to zveřejnit. Vidíte tu nádherný posun, jak se k tomu po terapii staví.

Rozhodla sem se to právě sepsat, protože vím, že takovýhle zážitky má více lidí a chci jim ukázat, že když se to zpracuje, tak se opravdu uleví a není nutný v tom žít celý život. I když klientka přišla s jiným tématem, než sex jako takovej, tak mi pak taky řekla, že si uvědomila, že následně když měla s někým poměr, tak jí sex nic moc neříkal. Jí trápilo hlavně to, že nemá partnera takovýho jaký chce. Zpracování takového traumatu vede k uzdravení na mnoha úrovních, nejen ve vztazích, ale i v sebevědomí a dalších oblastech.

Další dny mi klientka sama píše, jak se má a já mám opravdu velkou radost.

Cítím se skvěle, dnes mne na rande pozvali dva muži… jen tak. Mám radost. Necítím nic, když si vzpomenu na dědu, i myšlenka jít k hrobu dědy a babičky mi nevadí, to byl pro mne vždycky problém a nikdy jsem tam nešla.

A k tomu mne ještě pochválila, že to dělám dobře a že moje podpora je tak akorát.

Tak mám teď tolik radosti, co si mohu jen přát i jako terapeut.

 

DIAGNÓZA DEPRESE – terapie přes médium

Můj přítel trpí depresemi a asi dva roky bere depreseantidepresiva. Dva druhy 2x denně. Už to nemůže unést a poprosil mne o pomoc, jestli bych mu nebyla médiem. Každý ráno zvrací a špatně spí, trpí nervozitou, úzkostí. K psychologovi chodil už dříve, ale naposledy dva roky zpět mu řekli, že už mu nepomůžou a že musí k psychiatrovi. Od té doby bere léky.

Médium, v tomto případě přítelkyně klienta, se na něj nacítila a povídá mi to, co jí říká její přítel.

Cítím se strašně, už aby to utrpení skončilo, neustále každý ráno zvracím, mám sevřenou hruď, bolí mne žalůdek, v zadní části hlavy mám tupou bolest. (Který z těchto uvedených pocitů vám vadí nejvíce?)

To ZVRACENÍ, to už se nedá vydržet.

1)Je mi 9 let, sedím v kuchyni u stolu, mám snídat, táta s mámou se hádají, dává jí facku, utíkám na záchod, zvracím, mám staženou hruď, někam odcházíme, tady je to už dobrý.

2)Jsem miminko, no neee, ja nevim, je mi tu teplo, trochu ouzko, nevadí mi to, slyším nějakej šum, něco se se mnou zhouplo, teď se mi zvedl žalůdek, mám se narodit, narodil jsem se, je mi teď, jsem unavenej, teď jsem miminko, táta s mámou se hádaj, máma brečí, je mi z toho špatně, jsem v jejím náručí, cítím úzkost, táta odchází, jsme spolu, tady je to dobrý.

3)Je rok 1890, čeká mne cesta, nemám z toho dobrej pocit, je to nelegální, ale potřebuju si přivydělat pro rodinu, jdu na domluvenou schůzku, mám strach, bojim se, že se na to přijdou, odcházím, náklad, kterej mám někomu doručit, nevím co tam je, nemám to vědět, dávám to pod postel, usínám. Ráno vstávám, loučím se s rodinou, strach mám na hrudi, jdu lesem, teď jdu polní cestou, tahám vozík, mám strach-na hrudi, jako bych něco tušil, docházím do města, jsem v podchodu, mám velký stres na hrudi, už vidím ty dva muže, chci to mít už za sebou, rychle jim to předávám, chci peníze, nechtěj mi je dát, jeden vytahuje dýku, bodá mne do žalůdku, je to můj otec, ach jo. Padám, mám tupou bolest, postupně se to uvolňuje, asi usínám, koukám na sebe, nevím co mám dělat, ale teď sem někdo jde, světlý, anděl, jdu s ním, je mi líp.

Po prvním sezení: Jako duše: „je mi daleko lépe, nemám takový strach ze života, nechce se mi už zvracet, cítím neuvěřitelnou úlevu.“

Jeho přítelkyně mi po pár dnech píše.“ Přítel od té doby nezvrací, sám se diví, jak je to vůbec možný, že ho to trápilo snad celý život.“

Další sezení:

Dovídám se, že přítelovi nejvíce vadí, že má ráno, než jde do práce divnou nervozitu a vůbec neví odkud to má. Ví, že k tomu nemá důvod. A že jinak ho asi už nic netrápí. Přemýšlí, že nechce brát prášky, ale bojí se, že bez nich mu bude špatně. Už po prvním sezení se rozhodl, že bude snižovat dávku sám od sebe.

Slečna se nacítila na klienta a ptali jsme se teď přímo jeho, jak se cítí a co ho teď trápí.

Raní nervozita, jinak skoro nic.

-Já ho nějak špatně vidím, vidím ho z dálky a jen obličej, je takovej celej šedivej zastřenej, mám z toho trochu strach. (ihned jsem věděla co budeme dělat…. budeme odvádět.)

(Řekněte mu, ať jde k vám blíž) prej to nejde, nemůže, něco mu brání, zkouší to.

(zeptejte se ty šedi, proč vám brání vidět partnera) nemám s nimi mluvit, jsou u něj 27 let, protože jsme si ho vybrali, (zeptejte se jich, jak se teď cítí?) slabě, vyčerpaně, naštvaně, unaveně, je nás 15.

-Teď mám před očima nějakej fialovej flek.(dobře, zeptejte se ho proč je u vás) chrání je, nechce abychom mu je odvedli.(zeptání se na karmu a následně ukázka budoucností.)karma není spravedlivá, ale dále moc šťastný nejsem, to je divný… Nelíbí se mi to, budu spolupracovat.

Mám okolo sebe nějaký stříbrný lanko, vede někam, na konci někdo je, o tom jsem nevěděl.

(médium to překontrolovalo a řekla mi) je tam svítící oblak, nevypadá to špatně. (zeptejte se ho, jestli vidí, co se dole odehrává?) ano, prej ano., (ukázka budoucnosti a karmy)

(potom co se rozhodl spolupracovat jsme se ho zeptali, jestli ještě někde má duše a řekl že ano, dohromady jich teda nakonec bylo 20. Dvě duše byli přímo na médiu. Duším jsme zpracovali jejich trauma a na konci jsme je odvedli do světla. V tomto případě, nebyla s klientem přímá souvislost v hluboké minulosti. Pouze se k němu přidali, přes antidepresiva a psychický stav klienta, který zhoršovali.

-Už krásně vidím partnera. Jde ke mne. (ptáme se ho jak se cítí.)

Prý to bylo neuvěřitelný, něco ze mne spadlo a uvědomil jsem si, že úzkosti mám od smrti otce. Není mi z toho dobře. (pokračujeme dále s klientem)

ZTRÁTA OTCE.

Je rok 1999, je mi 10 let, jdu ze školy, přicházím domů, otvírám dveře a mám divný pocit. Babička mi říká, že otec měl autonehodu a že je v nemocnici, začínám brečet, teď čekáme, přichází děda, táta zemřel, jdu brečet jinam, mám to na hrudi, na jednu stranu se mi ulevilo, už nás nebude trápit, ale na druhou stranu, je to pořád můj otec, nechtěl jsem o něj přijít. Později večer, přichází máma a objímá mě.Máma se se mnou nechtěla o tom nikdy bavit. Teď je o několik let později. Jsem na škole v přírodě, ležím v posteli, zády ke klukům, myslí si že spím. Já to slyším. Povídají si mezi sebou a prej můj táta je zloděj a protože to neunesl to obvinění, tak se zastřelil. Prej jí předtím zavolal a řekl, že nás má rád. Celý se třesu, to je hrozný, mám vztek, cítím úzkost. Nemůžu před nimi brečet. Vracím se domů, hledám to na internetu, je mi špatně, chce se mi zvracet, celý se klepu. Ptám se jestli to je pravda, nakonec to přiznala, prej to pravda je. Víc se o tom nechce bavit. Všechno co sním vyzvracím, tohle trvá 14 dní. Posílá mne za psychologem. Teď je rok 2013, jdu k psychologovi, vyprávím svůj příběh, tvrdí mi, že si mám promluvit s mámou. Více pro mne neudělají, mám jít za psychiatrem. Jsem u psychiatra, mám antidepresiva, cítím to jako útlum, jsem trochu mimo, malátnej. Máma k tomu svolí, bere si mne stranou, že když mi to pomůže, tak mi to řekne. Prej se měli rozvádět, zastřelil se u nás doma, nezlobím se na ni, chtěla to vytěsnit. Mám tu úzkost na hrudi.

(opakovanými průchody jsme dospěli k výsledku kdy, nám řekl jak se cítí.)

Velmi dobře, dokonce odpočatě, nic mne nebolí, nemám staženou hruď jsem rád, že jsem si s tátou popovídal. Jsem takový smířený. Pokusím se vysadit další léky, mám pocit, že to nepotřebuju)

Objevili jsme samozřejmě hodně rychle, že otec u syna byl. A tak i jemu jsme pomohli a potom co si odpustili, jsme všechny duše i s otcem odvedli do světla.

Po sezení, když jsme se rozloučili jsem i já pocítila neuvěřitelně krásné pocity po těle. Pocity euforie, štěstí. Byl to dar ze shora za odvedenou práci. Ihned jsem se ptala slečny, jak se cítí a řekla mi, že má stejné pocity, že je to zvláštní. I ona dostala dar za odvedenou práci pro svého partnera.

Od přítelkyně dostávám zprávy po terapii a další dny:

Je spokojený, nic ho netrápí a tak nějak cítí, že už by to mělo být dobrý. Píšu doslova, co mi řekl.

Jde na něm vidět, že má dobrou náladu, je usměvavý. Rozhodla jsem se dnes zůstat s ním, ať si o tom můžeme povídat, chce vše vědět. I když jsem mu říkala o otci, prožíval to jinak než doposud, sice slza ukápla, ale byl s tím tak nějak vyrovnaný, jak jsem ho doposud neviděla, když jsme se kdykoli bavili na toto téma. Před chvíli mi sám říkal, že by chtěl vysadit ten, co bere ráno. Takže by se dostal z 2 a půl prášku na 1, což je za měsíc pokrok. Říká, že má pocit, jako by vyřešil nějaký velký problém.

Stabilizovalo se to, prášky dobrovolně vysazuje a nedělá mu to problémy. Příště už příjde sám. 🙂

Pokud to podmínky dovolují, např. věk klienta, nastává pak samotná práce s klientem do úplného uzdravení. Je potřeba, aby si on sám za sebe zpracoval to zbylé a došlo k pochopení, proč se vůbec do těchto potíží dostal.

Mám jako terapeut radost, protože jeho potíže se snížili o 80%. Jak sama jeho přítelkyně říká, nedá se to srovnat se stavem před terapií. Přítel je ohromen.

Ano takto může terapie přes médium výborně fungovat ve chvíli, kdy klient je pod vlivem léků a chce se opravdu vyléčit. Naši průvodci ze světla nám pomáhají, pokud je čas na uzdravení klienta a proto Vám, kteří máte podobné potíže, ale máte pocit, že nemáte médium pro sebe, věřte, že když opravdu budete chtít, že ho najdete. Toto slýchávám poměrně často, nikdo to pro mne neudělá. Jsou to trochu zkoušky, jak moc to myslíte vážně a co proto uděláte. Být médiem, není tak úplně jednoduché, může to být i vyčerpávající a dělají to lidé opravdu z lásky k nim, jako tady přítelkyně klienta. Naši průvodci jim pak pomáhají, aby vám mohli pomoci, ale nejdříve se musíte opravdu rozhodnout a ukázat jim, že to myslíte vážně.